Ústřední hasičská škola

přihlásit
Táborová základna SH ČMS

Historie Jánských Koupelí

První písemná zmínka o léčivých pramenech na místě dnešních Jánských Koupelí pochází z roku 1640, lidé je však zřejmě využívali již daleko dříve. Na mapě Vévodství opavského ve Slezském atlasu z roku 1736 je místo poblíž Starých Těchanovic označeno symbolem džbánku. Od roku 1755 bylo panství Melč spolu s prameny součástí majetku Jezuitské koleje v Opavě a tehdejší otec regent dal v melčském zámku vybudovat lázeňskou místnost. V té době se voda z pramenů vozila na zámek v sudech. Po zrušení Jezuitského řádu připadl roku 1773 jeho majetek pod Studijní fond. Od té doby do počátku 19. století nemáme o minerálních pramenech u Starých Těchanovic téměř žádné písemné doklady.

Přesný rok založení Jánských Koupelí není znám. Jisté však je, že vznikly začátkem 19. století. Podle zápisu v Zemském archivu v Opavě, vznikla osada Bad Johannisbrun v roce 1812, ovšem první lázeňské budovy zde zřejmě stály již roku 1811. Jméno získala osada po svém zakladateli – hraběti Janovi z Tenczina, který zároveň nechal vyčistit místní minerální pramen. Pramen od té doby nese jméno Janův.

Rozvoj lázní

Od počátku 19. století se Jánské Koupele rozvíjely a vzkvétaly. Napomáhala k tomu jednak krása údolí řeky Moravice, jednak dobová móda lázeňství a jednak dostupnost lázní z tehdejšího zemského hlavního města – Opavy. Ve 30. letech, kdy měla lázně ve správě hraběnka Karolina z Arz, však začaly lázně náhle upadat. Důvodem byla konkurence jiných lázeňských obcí a zřejmě také nezájem majitelky. O pozvednutí pověsti Jánských Koupelí se v 50. letech pokoušel lékař a odborník na balneologii Dr. Melion, který provedl analýzu zdejší vody. Situace se však začala lepšit až po objevu druhého pramene, který se nachází asi 120 metrů od Janova pramene a dostal jméno po dceři tehdejšího majitele hraběte Felixe z Arzu – Pavla. Hrabě Felix nechal pro nový pramen vyzdít studnu a nechal také zrekonstruovat lázeňské budovy. Roku 1884 se majitelem lázní stává podnikatel Carl Weisshuhn.

Období největšího věhlasu

Koncem 19. století začaly lázně – tehdy již pod nájemcem Adolfem Smetanou – opět upadat. V roce 1895 je odkoupil hrabě Camillo Razumovský, majitel panství Vikštejn a Melč. Hrabě se svou manželkou Marií se ukázali jako vzorní správci – věnovali značné sumy na údržbu cest, výstavbu kostelů, farních úřadů a kaplí, škol a pošt na celém jimi spravovaném území. Z Jánských Koupelí udělali Razumovští ozdobu svého panství, když začali s rozsáhlou modernizací lázní a mimo jiné nechali vyhloubit nový pramen s názvem Marie. Začátkem 20. století zažily lázně dobu své největší slávy a rozkvětu. Vznikla řada nových lázeňských budov sloužících k ubytování hostů i lékařů, nové lázeňské altánky, byly zrekonstruovány obě stávající studny a voda se také stáčela do láhví a pod názvem Stahlquelle Johanisbrunn prodávala. V nedalekém Moravickém mlýně byla postavena elektrárna, sloužící potřebám lázní.

Během první světové války se sice lázeňské podmínky mírně zhoršily, po válce však i přes pozemkovou reformu zůstaly Jánské Koupele v majetku Razumovských, kteří se o ně vzorně starali i v období První republiky. Ve třicátých letech zde vznikla moderní laboratoř a lázně byly celkově vybaveny nejmodernějšími dobovými technologiemi. Již v té době vařila zdejší jídelna moderní dietní stravu, včetně diabetické. Lázně byly bez přerušení funkční až do sezóny 1940 – ta se stala poslední zdejší lázeňskou sezónou vůbec. V té době se pozemky Razumovských spolu se zbytkem Sudet staly součástí Třetí říše. Jánské Koupele byly využívány jako výcvikové středisko Hitlerjugend a později zajatecký tábor pro důstojníky.

Poválečné období

Po druhé světové válce byl majetek Razumovských na základě Benešových dekretů znárodněn a Razumovští odešli do Rakouska. V Jánských Koupelích vznikla dětská ozdravovna a později jedno z největších středisek ROH v Československu. Rekreace probíhaly pouze v teplejší polovině roku (od 15. května do 15. října), po zimní období byl areál prázdný. V 70. a 80. letech proběhla další rekonstrukce, tentokrát došlo k zavedení ústředního vytápění do pokojů hlavní budovy a rekreační středisko tak mohlo být využíváno celoročně.

Po revoluci v roce 1989 byl majetek lázní převeden na společnost OREA a do roku 1993 využíván k rekreaci. Od roku 1994 jsou všechny budovy lázní opuštěné a neudržované. Po uzavření lázní následoval vleklý soudní spor o vlastnictví lázní mezi státem a odbory. Tento spor stát vyhrál a areál prodal.